Mája neznamená „neexistující“, ale „neustále se měnící“

21.8.2017

V Amritapuri během satsangu s Ammou zazněla otázka na máju, kterou často chápeme jako „iluzorní podstatu světa“. Dotaz zněl: Co je mája neboli iluze, a proč je tak těžké se z ní vymanit? Věnuji se duchovní praxi mnoho let, a stále jsem pod vlivem máji. Každý na světě touží po lásce. Jak souvisí mája s láskou?“

Na to Amma odpověděla: „Mája neznamená „neexistující“, znamená „neustále se měnící“. Jako příklad si můžeme vzít plně rozkvetlou květinu. Máš radost z její barvy a vůně. Víš, že do večera odkvete, a s tímto porozuměním si její květ užíváš. Když chápeš, že se všechno proměňuje, nebudeš plakat nad tím, že květina uvadne. Mája neznamená, že květina nikdy neexistovala, ale že všechno podléhá změně.

Pokud životem procházíme s předsudky a představami, budeme zažívat bolest. Například když si myslíme – tento člověk mě bude milovat, tento člověk mi dá to a to…. taková očekávání přinášejí smutek. Pokud budeme závislí na něčem, co se neustále proměňuje, výsledkem bude jen bolest. To je skutečná definice máji.

Pokud očekáváš něco, co v lidech není, budeš zažívat bolest. To je mája. V současné době nejsme schopni doopravdy milovat druhé, brání nám v tom ego. Druhé lidi jen používáme. Chceme, aby se vyladili na naši vlnu, ale sami totéž nenabízíme, neladíme se na jejich vlnu. Tímto způsobem ego a přístup „Já“ brání toku skutečné lásky. Proto tak moc milujeme kočky a psy – přizpůsobují se našim přáním, poslouchají naše pokyny. Ego je základem máji.

Životem jdeme s představou, že štěstí nalezneme ve druhých lidech, někde mimo nás samých. To je důvodem, proč nejsme schopni vymanit se z máji. V manželství to pak vypadá, jako když dva žebráci žebrají jeden od druhého. Oba čekají, že dostanou něco od toho druhého, a zatím tam není nikdo, kdo by dával. A pokud není nikdo, kdo by lásku dával, jak bychom ji mohli přijmout? Je to stejné jako když dva slepci zkoušejí vést jeden druhého, budou se potácet sem a tam, aniž by kam došli.

Naše láska přichází vždy s očekáváním. Například můžeme milovat závodní koně, ale pokud si kůň při pádu zlomí nohu, může to skončit jeho zastřelením. Máme rádi krávu, protože nám dává mléko, ale jakmile ho přestane dávat, nebudeme váhat poslat ji k řezníkovi. Taková je světská láska.

Toulavý pes může kousat kost tak vytrvale, až začne krvácet z dásní. Užívá si chuť krve v domění, že pochází z kosti. Může to skončit až tak, že kvůli ztrátě krve ztratí i vědomí. Podobně i my si myslíme, že najdeme blaženost ve smyslových objektech, ale pokud se podíváme pozorněji, zjistíme že zdroj blaženosti je vždy v nás samých. Myslíme si, že zdrojem blaženosti jsou druzí lidé a předměty kolem nás, proto nejsme schopni překonat máju.

Jsme závislí na druhých, co se týká lásky a štěstí. Jsme závislí na něčem, co neexistuje. Počítáme s něčím, co tu není. Měli bychom se probudit. Namísto přání něco získat bychom měli dávat.

Měli bychom se snažit vidět vše takové, jaké to je, pak naše smutky ustanou. To znamená vidět slona jako slona a žábu jako žábu, zdravotní sestru jako zdravotní sestru a doktora jako doktora. Nemůžeme čekat od zdravotní sestry, že bude jednat jako doktor, nebo od doktora očekávat chování zdravotní sestry. Nemůžeme čekat, že pes se bude chovat jako kočka, a naopak. Cukr je stejně bílý jako sůl, ale nečekáme že cukr bude chutnat jako sůl a naopak.

Řekněme například, že potřebuješ půjčit nějaké peníze, a tak zajdeš za přítelem z dětských let a požádáš ho o 1000 rupií. Je to stejný přítel, který ti v minulosti řekl: „Přijď za mnou kdykoliv, když budeš něco potřebovat. Jsem bohatý, můžu ti pomoci v nouzi.“ A teď, když za ním přijdeš, pravda může být jiná. Může ti třeba říct: „Popravdě, chtěl za tebou zajít, sám nutně potřebuji půjčit peníze. Můžeš mi prosím dát 10 000 rupií?“ Nebo může říct, že ti sice půjčí, ale může si dovolit ti půjčit jen polovinu požadovaných peněz. Nebo naopak, může ti nabídnout i mnohem víc, než o co sis řekl, třeba 5000 rupií.

Očekávání nám přinášejí smutek a trápení. Když nedostaneme to, co jsme čekali, cítíme se smutní. Pak smutek přechází ve vztek, a ten vede k depresím. A všechno to začíná očekáváním. Namísto přijímání, začni přemýšlet o dávání. Nehledej štěstí někde mimo sebe. Nevyčerpatelný zdroj štěstí máš v sobě. Nejsme svíčky zažehnuté druhými, ale samozářící slunce. Nejsme uplakaná koťata, ale mocní lvi.

Když porozumíme spiritualitě, náš život bude stejný jako ten Krišnův – život plný smíchu. Dokonce i ve chvíli, kdy ho Gandhari proklela, přijal to s úsměvem: „Věděl jsem, že se to stane.“ Porozumění spiritualitě je stejné, jako když  zkušený plavec plave v oceánu – užívá si vlny. S tímto poznáním budeš schopný zachovat si vyrovnanou mysl.“